Doménová adresa
Běžný uživatel Internetu se s IP adresou setká maximálně při prvotním nastavení počítače při připojení k Internetu. Dále jej již IP adresa téměř nezajímá a je to záměrně. Kdyby existovaly jen IP adresy a my bychom se chtěli připojit na nějaké své oblíbené stránky, např. www.seznam.cz, museli bychom znát její přesnou IP adresu, tedy 77.75.72.3. U jedné adresy se to dá, ale každý máme jistě více svých oblíbených serverů a pamatovat si IP adresy všech je nemožné. Právě proto vznikly takzvané doménové adresy, častěji označovány jako doménová jména.
Doménové jméno je jednoznačný identifikátor počítače nebo počítačové sítě připojené k Internetu – typicky www.utb.cz, www.seznam.cz, www.google.com apod., které slouží k lepšímu zapamatování adres. Skládá se z posloupností znaků oddělených tečkou rozdělená do tzv. tříd čtených zprava doleva.
http://web.utb.cz
Část nejvíce vpravo (cz) je označována jako doména prvního (nejvyššího) řádu (angl. Top-Level Domain – TLD) a značí nejčastěji stát (cs, de, sk apod.) nebo organizaci (com, org apod.). Poté následuje doména druhého řádu (utb), za kterou se většinou platí (např. cca 125,- Kč ročně za doménu .cz v červenci 2012). Dále následují další domény 3. řádu (web), 4. řádu atd. Tyto domény lze již získat zdarma za cenu toho, že akceptujete reklamy na stránkách a jméno cizí společnosti v adrese. Příkladem můžou být weby www.webzdarma.cz, www.ic.cz, www.endora.cz apod.
V doménových jménech se dříve mohly používat pouze ASCII znaky anglické abecedy, číslice a pomlčka (přičemž pomlčka nesmí být uvedena na začátku ani na konci části doménového jména). U jmen také nezáleží na velkých a malých písmenech, každá část může být dlouhá maximálně 63 znaků, přičemž celá adresa musí mít maximálně 255 znaků. Internet se ale postupem času rozšiřuje i do zemí, kde se používají speciální znaky a rostl tak požadavek na používání těchto znaků v doménových jménech – typickým příkladem je Čína, Japonsko, ale i Německo. Proto byl zřízen tzv. systém IDN (z anglického Internationalized Domain Names – zmezinárodněná doménová jména), který již dovoluje registraci doménových jmen i se speciálními znaky. Prakticky to funguje tak, že doménové jméno obsahující speciální znak se přeloží do tzv. ACE (ASCII Compatible Encoding) tvaru, který vzniká tak, že před doménové jméno se přidá znak xn-- a poté následuje doménové jméno ve standardním ASCII kódu s vynechanými znaky s diakritikou a za pomlčkou se uvedou znaky s diakritikou vygenerovanou pomocí algoritmu Punicode – Například doména www.háčkyčárky.cz se tak po zadání přeloží do tvaru www.xn--hkyrky-ptac70bc.cz. V České republice je zatím jediná doména obsahující českou diakritiku právě www.háčkyčárky.cz z výše uvedeného příkladu, což jsou speciální informační stránky o IDN u hlavního českého registrátora domén NIC.CZ. Zájem o tyto domény u nás příliš není a v posledních létech je spíše klesající.
Firmy, zvláště ty nadnárodní, často používají tzv. doménový alias, kdy má tentýž server více doménových jmen – např. www.nokia.cz a www.nokia.com. Jednotlivé stránky z jiných doménových jmen jsou pak přesměrovány na základní server. Takovéto libovolné přesměrování je dáno principem fungování DNS. Samotná komunikace mezi počítači, jak již bylo uvedeno výše, funguje prostřednictvím protokolu IP, resp. pomocí IP adres. Pokud tedy zadáte do prohlížeče libovolné doménové jméno, např. www.seznam.cz, nejprve je nutné zjistit, jaké IP adrese toto doménové jméno odpovídá. K tomu slouží síť specializovaných tzv. doménových serverů (DNS serverů), na které se zašle dotaz: Jaké IP adrese odpovídá doménové jméno www.seznam.cz? Odpověď je 77.75.72.3. DNS servery nabízí také opačnou službu, tedy ze zadané IP adresy vrátí doménové jméno. Je zřejmé, že pokud nemáme správně zadanou ve vlastnostech připojení adresu našeho nadřazeného DNS serveru, zdá se, že Internet nefunguje i po zadání správné doménové adresy. Ve skutečnosti samozřejmě Internet funguje, jen si nemá jak přeložit doménovou adresu na IP adresu.
Ještě v dobách ARPAnetu byl systém doménových jmen realizován tak, že byl distribuován jediný soubor mezi všechny počítače připojené k síti. Jak je zřejmé, s rozšířením Internetu se tento způsob stal nepoužitelný především z důvodu aktualizace tohoto souboru. Proto kolem roku 1983 vyvinul Paul Mockapetris DNS protokol, který se plně využívá od roku 1987. Existují tři druhy DNS serverů – primární, na kterém data vznikají a každé doméně patří právě jeden primární server. Pokud je potřeba provést změnu na doméně, mění se právě záznamy v tomto primárním serveru. Sekundární server je automatickou kopií serveru primárního. Zavádí se jednak z důvodu zálohy při výpadku primárního serveru, tak i kvůli rozložení zátěže u velmi frekventovaných domén. Stejně tak jako má primární server, tak každá doména musí mít také svůj sekundární server. Třetím typem je pomocný server označován jako tzv. caching only server, sloužící jako vyrovnávací paměť a uchovává si odpovědi na DNS dotazy kvůli jejich opětovnému volání až do doby vypršení jejich platnosti.